Zcela náhodou se mezi grachty, vodními kanály na řece Amstel, ocitáme ve středobodu všech neřestí, ve čtvrti červených luceren. Ta je během dne poklidným a počestným místem, kde naleznete květinářství, restaurace, či muzea plná děl Van Gogha a Rembrandta.

Po soumraku je však ve výlohách vystavené zcela jiné zboží, snad ze všech koutů světa. Dává vzpomenout na obrovskou slávu holandské Východoindické obchodní společnosti, která kdysi vlastnila na tři tisíce obchodních lodí, velkou válečnou flotilu a sloužilo pod ní sto tisíc námořníků. Teď se tu za sklem svíjí štíhlá mulatka, o dům dál zas bruneta s dlouhýma nohama láká na své svůdné prádlo a z protější uličky na kolemjdoucí číhá exotická Thajka. A stejně jako ony před rozkoší ve výkladních skříních zatahují záclonky, nám se zavírají oči a usínáme v nočním expresu do Bruselu.

devatenáctitunový Savoyarde. Na návrší se nás ihned ujali dva černoušci, prý odněkud z Namibie, a v nestřeženém okamžiku nám kolem zápěstí omotávají pestrobarevné provázky. Nedbají na naše propocená trička, ani nevnímají námitky, že máme hluboko do kapsy. Jsme svědky toho, jak pod jejich hbitýma rukama vzniká tradiční náramek pro štěstí. Tmaví kluci se zářivě bílými úsměvy tomu výrobku přezdívají gulu-gulu a Andrejka jim musela svými blonďatými vlasy velice učarovat, když se nakonec spokojili jen s drobnými eury. Kousek vedle vyhrává harmonikář, klikaté uličky Montmartru jsou teď přímo pod námi a stále jako by se jimi nesl magický hlas Edith Piaf a jejích šansonů. Slíbili jsme si, že Paříži věnujeme cestou zpátky více času, dáme jí šanci rozkvést v lepším počasí, budeme sledovat parníky na Seině, vodit se za ruce pod pouličními lucernami a objevíme to kouzlo města, které se uspěchaným turistům jen stěží podaří zachytit v objektivech fotoaparátů.

O pár hodin později jsme na liduprázdné železniční zastávce kdesi uprostřed Pyrenejí, cedule Alsasua zarůstá divokým ostružiním, v dáli se po úbočích pomalu převalují kotouče mlhy a jedinou připomínkou civilizace tak zůstává čerstvě natřená lavička.

Lokálkou se přes Zaragozu dostáváme do Lleidy. Míjíme přitom i Pamplonu, kde se ještě vzpamatovávají ze svátku svatého Fermína a k tomu už neodmyslitelně patřícího běhu býků.

Je už bohatě po západu slunce a po marném hledání noclehu táboříme pod gigantickým billboardem. Desítky čtverečních metrů reklamní plochy vychvalují komfort nových apartmánů na Costa Brava, zatímco my, ukrytí ve vysoké trávě před ruchem blízké autostrády, sníme o tom, jaká asi bude zítřejší audience u královny Katalánska...

Domečky se střechami jako z cukrové polevy, sloupy ve tvaru stromů, zvlněné tvary připomínající potůčky lávy a barevné mozaiky z glazovaných keramických střepů jen podtrhují jedinečnost Barcelony. Později toho dne se ztrácíme v historickém centru a procitáme až uprostřed jednoho z mnoha bujarých festivalů.

Chodníky lemují fialové papírové skulptury, znázorňující nadpřirozené bytosti. Lidé hodují ve stínu slunečníků přímo v ulicích a hudba zní odevšad. V letních měsících totiž rtuť teploměru stoupá tak vysoko, že nechává Kataláncům jen dvě varianty: buď si vezmou dovolenou a vyjedou z města, nebo zůstanou v Barceloně, své obchůdky zavřou už ve tři odpoledne a zbytek dne, a hlavně celou noc, zasvětí dobrému jídlu, muzice a tanci.

Za dětského chichotání jsme za pár dirhamů ochutnali sladkosti lišící se jen obsahem medu a nejrůznějších oříšků. Kromě toho prodávali místní chlapci z přenosných kamínek zavěšených na rameni také horká semínka, jednu z typických pochoutek Maročanů. A slunce jako by nechtělo zmizet z oblohy a přerušit jejich obchody. Když okolo za mocného pobízení arabskými povely procválal kůň, zůstali jsme beze slova ještě dlouho poté, co stopy po jeho kopytech smyl Atlantik.

Ačkoliv je tedy Evropa nadohled, na tangerské pláži se nám odkryl zcela nový svět. Čím nás Afrika překvapí příště?

bankovkami a zjevně jim nevadí mouchy, které maso při jeho poslední pouti provázejí. Když berber projíždí okolo stolku, u kterého s André snídáme, máme žaludky naruby.

Jiná situace panuje na krytém tržišti. „Souq“ je rozdělený do čtvrtí podle zboží, jenž nabízí. V jedné uličce tedy sídlí krámky plné různobarevných koření z celé Afriky, jakmile zabočíme dostaneme se do čtvrti koberců, kterou vystřídají drahé kameny a šperky. Osvědčilo se nám, že čím zapadlejší a ošklivější obchůdek, tím vstřícnější majitel a vzácnější sortiment. Na okraji mediny jsou také koželužny, kde v obrovských hliněných nádobách s tekutinami různých odstínů červené barví marocké ženy kůže stejnými postupy, jako již tolik generací před nimi. Jak druhého dne opouštíme Maroko a z vlaku zahlédneme duny na Sahaře, uvědomím si, že je třeba se sem znovu vrátit. Na třetí týden už je však v plánu další země s červenozelenou vlajkou.

Temně modrá a ledová voda je v ostrém kontrastu s okolím. Stejně tak svěže zelený porost golfového hřiště, jehož nákladná údržba v takových podmínkách vysvětluje předražené vstupné. Několik kilometrů v dálce je vidět město a hotely, kde pobřeží poseté slunečníky a restauracemi slibuje vzrušující noční život. Zde už ale není nikdo, kdo by s námi poděkoval zapadajícímu slunku za báječný den. A pokud se zítra vypravíme včas, nikdo s námi nový den ani nepřivítá. Obzvlášť ne policie, opakuji si přestupek z Algeciras.

Když brzy nazítří sbíráme mušle a dovádíme ve vlnách, sotva věnuji pozornost bílomodrému džípu, který se vynořil zpoza písečné duny. O pár okamžiků později, celý promrzlý, závidím černovlasému ramenatému chlapíkovi jeho uniformu a zběsile hledám ručník a doklady. Jde z něj respekt a mně je neskutečná zima. "Diez minutos, por favor," žádám ho o čas na sbalení stanu. Teprve až se mi podaří rozmluvit mu pokutu a pneumatiky jeho Toyoty se znovu zahryznou do písku, podívám se na hodinky. Osm ráno. Člověk se pořád učí, to je na cestování kouzelné.

V rychlíku z Milána čekáme ještě před svítáním v přístavu Villa San Giovanni, dokud nebude celá souprava naložená na trajekt. Spící vagony jsou již v podpalubí jeden vedle druhého a z jihu Kalábrie tak plujeme přes Messinskou úžinu na Ostrov slunce. Největší italský ostrov, omývaný Tyrhénským, Středozemním a Jónským mořem, nás probouzí svěžím slaným větrem a vítá blankytnou oblohou. Naší první zastávkou je malebná Taormína.

Městečko úchvatně zakrojené do vrásčitého pobřeží je po ránu líné a liduprázdné, nepostrádá však nic ze své starobylé atmosféry. Shora na taormínské písečné pláže dohlíží věhlasné antické divadlo, které ve 3. století před Kristem začali budovat Řekové a později jej upravili Římané. Úzkými uličkami se s drnčivým zvukem proplétá žlutá Vespa, na trhu se předhánějí prodavači, kdo má čerstvější fíky, a snídaně z malého rodinného pekařství chutná prostě skvěle. Po vražedně horkém odpoledni nás vysvobozuje až chladný večer a láká nás pokračovat dál po směru hodinových ručiček kolem tajů ostrova. Na ceduli vlaku stojí jako konečná stanice Catania Centrale.

V letech 1959 - 1961 došlo k tak rozsáhlým vyvražďováním, že emigrovala téměř třetina obyvatel Sicílie a některá města zůstala zcela opuštěna. Když stopujeme z Corleone dál po ostrově, dozvídáme se od řidiče, že Sicílie trpí mafií dodnes, a přitom teď už tu žádná není a vše se prý přesunulo do Neapole.

Reakce místních jsou ale různé, někdo mluví otevřeně, někdo jako by měl stále na paměti zákon omerty, mlčenlivosti, a neprozradí nic. "Uomo di rispetto," tedy "muži cti," vysvětluje nám ještě. Ale jak se zapadajícím sluncem vjíždíme do Palerma, vše je zapomenuto. Prohlídka jedné z nejosobitějších metropolí začíná.