Santino, Sonny, zkrátka o něm

V roce '86 byla neuvěřitelně třeskutá zima, mrazy minus dvacet a do toho jsem se narodil já. Je to jedna z věcí, co mě navždycky poznamenaly, protože po celý rok spím s otevřeným oknem, nehledě na to, jak je venku. Tyhle časy si každý pamatuje jen z vyprávění, takže možná se vše událo úplně jinak, ale prý to bylo nějak takhle...

Pro mámu s tátou jsem byl vytoužený dítě na starý kolena. Oba čtyřicítku na krku nebo pod krkem, a tak se museli tři roky po nocích snažit abych se na svět dostal (oba říkaj, že to byla otročina, ale časem mi došlo, že je to celý jinak.-) Tohle vyprávím proto, že mě to taky poznamenalo, protože máma zkoušela všechno možný, cpala do táty zeleninu horem dolem, hlavně celer, dělala zkrátka všechno pro to, abych se chytil. Až nějakýho mladýho pana doktora na jaře v pětaosmdesátým napadlo, že tátovi napíše vitamín B12. A máma říká, že tohleto zabralo. Já na to doplatil tím, že bytostně nesnáším celer a po větší dávce béčka ze mě jde všechno ven. Asi proto to fungovalo, že jsem se tolik těšil na venkovní svět bez zeleniny.

Táta dělal u vnitra a já už zažil jen historky z toho, jak jezdil tu a tam po světě, jak si z Kuby přivezl krabice doutníků, nebo jak dostal nabídku dělat nějakýho papaláše ve Varšavě a až po dlouhým zvažování a přemýšlení se rozhodlo, že nebudu vyrůstat v Polsku a že máma nebude nosit kožichy a sbírat matrjošky.