Pánská jízda

u pramene vody obklopil nejprve hlouček dětí, potom celá ves. Kdo nemohl nebo nechtěl ven, pozoroval nás z terasy nebo z okna. Popovídali jsme. Děti daly květiny. Chtěly peníze. Dostaly pohled. S úsměvem na tváři odcházíme. Většinu odpoledne jsme strávili u říčky, nohy ve vodě, rozečetli jsme novou knížku, pohráli si s žábami a kolem páté na to dupli znovu s tím, že průsmyk/sedlo Kostandagi je zhruba deset kilometrů odsud. Putovali jsme prašnou, klikatící se cestou, obešli celou horu, pomyslně překonali Kackar, nastoupali tak 500 metrů a chytli západ slunce ve výšce 2300 m.n.m. na takové návětrné plošině. Odtud jsme se rozvolali po celém světě, ale hlavně domů, což každé peněžence odlehčilo tak o dvě stovky. Ale nedá se nepopsat ta krajina, ten výhled, je to jak na Měsíci nebo někde v Číně. Svět jako na dlani. Včerejší peynir (turecký kozí sýr) od kluků z Gumushale...

horším kozím mlékem - možná je ta směs výbušná, zatím nevíme. Dojem z Ani roste každou minutou, co jsme tam. Katedrála, výhledy, vše co se dočtete v průvodci je fakt. Je to krása. V dobách největší slávy konkurovalo Ani třeba Konstantinopoli, Bagdádu a Káhiře, ve městě žilo přes sto tisíc lidí. Teď je už staletí zapomenuté a v těch všech ruinách se můžete nerušeně toulat. Po třech hodinách, po dvou pytlících vojenskýho zrní od lokálních hraničářů (hranice s Arménií je nadohled) jsme už na cestě zpět do Karsu. Večer jsme poprvé na chvilku v netcafé, senzace, maily a sms do celýho širýho světa. Zmínil jsem, že spíme za pět ytlů na hlavu? Ne? Je to sice ještě horší, než poslední noc, ale co... Nargileh (turecky "vodní dýmka"), co jsme měli po kebabu... co na to říct... lahoda. Takovou nikde neochutnáte.

Do hotelu jsem se vrátil přesně na čas - všichni už se vysprchovali. Dali jsme snídani a plánovali, kam dál. Honza je vždycky poslední ve sprše a taky má spoustu věcí v nabíječce, proto to vypadá, že se čeká na něj.-) V té postranní uličce jsme si ten kebab koupili i na dlouhou cestu do Diyarbakiru, tak byl výborný. Bus jsme usmlouvali a jedem s úchylným stevardem, říkali jsme mu familiérně "teplej kočí." Nenechal Láďu vyspat, jen zamhouřil oko, šťouchal do něj a nosil mu pití, mučil nás bděním aby se nám chlubil fotkami, které měl v telefonu - fotil hlavně autobusy. No zajímavá osobnost. Pamatujte si taky, že když na mapě není vyznačená cesta, fakt tam není! Místo abychom jeli po východním břehu jezera Van, poskakoval velikánský Mercedes bus po šotolině rychlostí 30 km/h.

nakoupíno, abychom vůbec někam došli, proto jsme se zvedli a po velkým loučení se všemi, výměně telefonních čísel a darování pohledů jsme odkráčeli směrem bus. Chytli jsme dolmuš do Meyadinu a dál taxi do Omar Fields, za Mustafou, kouknout se na bimbam, jak říkal ropným vrtům. Mustafa ale nezvedal telefon, měl zrovna šichtu, proto jsme po půlhodinový diskusi s ochrankou museli obrátit a jet zpět. Nezabralo ani tvrzení, že jsme studenty petrochemie. Nezabralo nic. Potvrzení od managementu z Damašku a povolení, to je jediná cesta.

V Meyadinu jsme si hladoví zašli na lokální kebab. Kebabárna jako všechny ostatní, až na tu obrovskou klimatizaci. Fakt stroj. Z Deir Ez-Zuru jsme to vzali rovnou do Palmyry,

Potřebovali jsme se dostat do Damašku, a jelikož je tu busová doprava asi jediná forma cestování, do půlhodiny jsme si to valili po dálnici, klima funí, my dlabem falafel a praženou kukuřici. V Damašku je všechno dvakrát dražší, takže musíme zkousnout taxi za deset korun na hlavu.-) Jedem do čtvrti levných hotelů, celou ji projdem, i tipy od Viléma a lidí, co už tu byli, nakonec ale spíme v hotelu Al-Saada. V trojlůžáku, Honza na matraci, za stovku českých na hlavu. Jediný, co nám vadí, je miniaturní záchod a okna do pokoje, co se dají z chodby otevřít a někdo by tak mohl s klidem zaparkovat v Bobově posteli. A ta idea se mu nelíbila. Vyšňořili jsme se tak, aby nás pustili do mešity a vrhli jsme se do víru velkoměsta - souq Al-Hamidiyia jsme proklouzali tak, abychom nic nekupovali. Nechávali jsme suvenýry až na Aleppo, poslední zastávku před cestou na sever, zpět.